Náš příběh začíná v roubené chaloupce v Podkrkonoší, které byly postaveny a rozptýleny po vesnicích v horách. Zaměstnáním prvních obyvatel bylo skromné zemědělství, těžba dřeva a do poloviny 19. století se snad v každé chalupě předla lněná nebo vlněná příze, vyráběly se košťata, sbírali lesní plody. Jelikož je tady chudá, kamenitá půda, takže v chalupách měly své místo kolovraty a tkalcovské stavy. V 80.letech 19. století svitla naděje ve sklářské práci a sem patří rozvoj práce se sklem u stolu s měchem a kahanem. Hodně chytré bylo, že podnikatelé a faktoři dostali výrobu se sklem u stolu, až přímo k rodinám do chalup, kde žili tři generace, a kde nebyla tak vysoká režie nehledě k tomu, že vyřizování objednávek bylo operativní a organizace propracovaná do detailu. Místo ve světnicích zaujal sklářský stůl s měchem a tkalcovský stav byl odstaven na půdu, kdyby náhodou byl třeba. Určitě si dovedete představit, když v oné místnosti, kde rodina žila a pracovala více než 10 hodin (když byla práce) u sklářského stolu, kde hořel kahan na petrolej a ne jeden, také čtyři, stůl byl konstruován pro možnost pracovat se čtyřmi kahany. Samotná technologie byla vypiplaná natolik dokonale, že je používána dodnes, avšak za použití dokonalejších hořáků. Další zajímavostí je skutečnost, dělby výroby, jež setrvává dodnes. Jeden rod se zabýval vinutkama, druhý kytičkama, další figurkama. Postupy výroby s fígly se předávaly z rodu na rod, a tak byla zachována kontinuita, šlo a jde o sklářskou čest - stavovskou.

Než se budeme věnovat osobnímu příběhu, mám za to, že nebude na škodu, si detailněji popsat horskou chalupu v dané době rozvoje sklářství. Opakuji, je až neskutečné, že až tři generace vydržely pospolu v chalupě žít, dělit se a starat se o živobytí. Připomínám, že šlo o chudý český kraj, pracovité a zdravé lidi. Připomínám, že šlo o chudý český kraj, pracovité a zdravé lidi.

Roubené stavení se skládá ze světnice, síně, komory vedle chlíva, stodůlky, která slouží zároveň jako kůlna. Na půdě pod hambalky, vedle komína spávala omladina. Na půdě měly své místo také moučná truhla a pytle s obilím. Světnice byla zařízena jednoduše. V rohu pod okny býval stůl s lavicemi při stěnách. Nechyběla pec s kachlovanými kamny. Na ní spávaly menší děti. Kamna obklopovala lavice, na níž se připravovalo jídlo. Za hlavním vchodem do síně bylo jednoduché dřevěnné schodiště na půdu. V síni chalupy bývaly dveře do světnice, dvoje dveře na protější straně vedly do malého zděného chlíva a do roubené komory, která sloužila jako výměnek starých rodičů. Větší stodola byla rovněž součástí roubeného stavení - chalupy. Tak a teď tam umístěte ponejprv tkalcovský stav a kolovrat či brus nebo klemprda, poté sklářský stůl s měchem a kahany. Nechávám to na vás!

Takže v tomto prostředí roubené chalupy, kde opravdu žili tři generace jsem vyrůstal. V jedné menší místnosti žila moje rodina - otec, matka, babička a v druhé větší děda s druhou babičkou, dva bratrové otce, kteří měli ložnici spolu s bratrem matky na půde. Děda s babičkou se věnovali zemědělství, starší bratr otce byl vyučen tesařem, druhý rovněž starší se věnoval zedničině, později zastával funkci řidiče nákladního vozu Saura na dřevoplyn. Můj otec měl s matkou příležitost okouknout sklářské řemeslo, konkrétně práci u stolu s měchem a kahanem. Učební obor neexistoval , tak byli oba, dá se říct, samouci. Ponejprv viklovali, později, jelikož byly objednávky a frčely skleněné kytičky menší velikosti buď do květináčků, případně na brože, ale i náhrdelníky. Oba potom nejen vyráběli, ale i vzorovali, kompletovali soupravy náhrdelník, náramek, náušnice apod.